Čí asi tak myšlenky by se mohly v polovině května zaobírat ledním hokejem, sportem navýsost zimním? Koho by napadlo brát do úvahy nějaké třeštění na bruslích v době vrcholícího jara, v posledních letech dokonce přečasto již nastupujícího léta? A tak členové Loděnické kulturní společnosti po důkladném prostudování v té době již vyhlášených termínů koncertních akcí na berounském okrese dali začátkem března hlavy dohromady, probrali nabídku agentur a promotérů a dohodli na pátek 10. května vystoupení pražské rockové skupiny Red Baron Band v loděnickém kulturním domě. Vůbec je nenapadlo, že by termín mohl kolidovat s nějakou jinou masově sledovanou akcí… Nenapadlo to, pravda, ani členy vystupující kapely.
Bohužel zahajovací zápas československých reprezentantů proti švédským třem korunkám na světovém hokejovém šampionátu dozajista odlákal řadu potencionálních návštěvníků, koncert tak zdaleka nebyl vyprodán a posluchačů nedorazilo tolik, kolik by si akce a kapela takového věhlasu zasloužila. Nicméně, kdo přišel, neprohloupil, kapela se menší diváckou kulisou nenechala nijak deprimovat a hrála jako obvykle s maximálním nasazením, prostě posluchačský zážitek to byl bezvadný. Naši hokejisté ve svém klání zvítězili poměrně dost překvapivě, Red Baron Band vedle nich kraloval dle očekávání a bodové maximum za výhru získal rovněž.
Zahájil pomalejší skladbou z připravované desky, rozhodně chutnou návnadou, byť ještě jistě ve stádiu hledání té úplně nejoptimálnější finální podoby, aby přešel k rychlejší a údernější „I Don’t Believe You“ (tedy „Nevěřím ti/vám“) věnované už v době svého vzniku před cca deseti lety všem politikům, textově aktuální dodnes a hudebně stále svěží a neoposlouchatelné. V bluesovém rytmu se nesla následující „Like A Little Child“ („Jako malé dítě“), kterou vystřídala pro změnu rychlá „Victoria“. A s jinou náladou a tempem přišla „Get Out“ („Vypadni!“), obsahující jak strhující dialog ženského vokálu a sólové kytary, tak i exhibiční „hladíkovské“ hraní na onen strunný nástroj za hlavou dotyčného muzikanta. Pochopitelně za bouřlivých ovací obecenstva, jehož najednou jako by byl plný kulturák.
„Exploze lásky“ neboli „Love Explosion“ představovaly ukázky ze zkušebny, láska v nich střídavě exploduje i konejší, každopádně se stále vybrušuje k jistě konečné parádní podobě, se kterou se setkáme na některé z dalších desek souboru. To rockově zdravě šlapající „Divnej pavouk“ a balada „Jako blázen“ jsou již klasickými kousky repertoáru, stejně jako hardrockové číslo „Remedy“ („Lék“). A opět úkrok k připravované desce, až nečekaně lahodný, v podání zpěvačky za subtilního doprovodu akustické kytary, ve skladbě s prozatímním názvem „Who Knows“ („Kdo ví“).
Pinkfloydovský začátek z jejich „ummagummáckého“, tedy notně psychedelického, ale zároveň i skladatelsky ambiciózního období, má skladba „Everything Beautiful Is Short“ („Všechno krásné je krátké“), nádherná skutečně je, stopáž však má naštěstí patřičně dlouhou, tak aby náležitě vyzněly dvě zakomponované instrumentální pasáže.
A další ukázky širokého záběru Barona – „Without You“ („Bez tebe“) s countryovými ozvěnami v úvodu přecházejícími postupně v hybný power rock, pak – dle slov autora Paula Kowacze – tvrdě satirická píseň „Silent“ („Tichý“) a náladovka „Holy Water“ („Svatá voda“), v pomalém, až ploužákovém rytmu. V prostřední části nabrala na tempu, aby posléze opět dospěla ke klidnému konci. Především hlasovou exhibicí zpěvačky a také řadou kytarových efektů se vyznačující byla předposlední „Burning Now“ („Právě hořící“), na závěr kapela tradičně zařadila rozevlátou rockovou jízdu „Livin‘ Behind The Jail‘s Door“ („Život za vězeňskými vraty“), plnou tepajících bicích a kytarových sól…
V přídavku přilétla opět jedna z připravovaných libůstek, zatím s pracovním názvem „Poslední šaman“, jenom opět potvrzující neustálý hudební vývoj kapely a její úspěšné hledačství – vše nastartoval kytarový riff, následovala poklidnější pasáž, posazená ovšem na patřičně hutném spodku basy a bicích, pak bubny až v pochodovém rytmu, vynořivší se tajuplný zpěv á la Janis Joplin, moc dobře se to poslouchalo.
Red Baron Band má za sebou více jak čtvrstoletí úspěšné existence, domovskou scénou je kapele, snad by se to tak dalo říci, především pražský klub Vagon, i když na její bohužel ne zas tak příliš časté koncerty lze v metropoli zajít i třeba do žižkovské Akropole a jinak vlastně po celé České republice, loděnická zastávka tak mohla být – a pro ty, co nelitovali času v horkém pátečním večeru, i byla – skutečnou hudební událostí. Původními zakládajícími členy skupiny jsou skvělý kytarista, zpěvák, multiinstrumentalista i skladatel podstatné části materiálu Paul Kowacz a suverén za bicí soupravou Radek Horník, zbylé obsazení se v průběhu let měnilo a dle toho se i částečně měnil repertoár a vyvíjela tvorba souboru, pamětníci rádi vzpomínají především na období, kdy členem Red Baron Bandu byl i fenomenální zpěvák a klávesista Honza Holeček, ale zajímavá byla též spolupráce s neřízenou rockovou střelou, výbušnou zpěvačkou Monikou Infernalis. Dámu za mikrofonem má Baron i v současné době, a ne ledajakou, je jí Marika Postlerová, loděnická občanka, dokonce učitelka na místní škole, však také měla být pro místní patřičnou vábničkou na plakátech. Ale ten nešťastný hokej…
Jirka Rubeš s baskytarou je čtvrtým článkem momentální sestavy, která svým koncertem nadchla – byl-li Rudý baron, stíhací pilot německého armádního letectva a nejúspěšnější stíhač první světové války nazýván esem všech es, kapela Red Baron Band jen potvrdila, že je dlouhodobě zase hodně vysokým trumfem na naší rockové scéně!
Loděnice, 10. 5. 2019
Přemysl Hamerník